Fáze procesu vytváření společenství

Komunita podle M. Scotta Pecka

(kniha 'V jiném rytmu', Votobia, 1995)

je skupinou aspoň dvou lidí, kteří jsou bez ohledu na rozdílnosti, které jsou mezi nimi, schopni překlenout a oceňovat tyto rozdílnosti, což je uschopňuje efektivně a otevřeně komunikovat a spolupracovat na dosáhnutí společných cílů. Jako důsledek mnozí členové skupiny budující komunitu prožívají pocit své jedinečnosti a hluboké společné jednoty, kterou velmi zřídka anebo vůbec předtím necítili v jiných skupinách.

Zážitkový seminář budování společenství - pravdivé, skutečné komunity podle modelu Scotta Pecka (Community Building Workshop - CBW) je jednorázové setkání skupiny lidí, kteří se většinou předtím nikdy nesetkali, a často se ani po jeho skončení už znovu nesejdou - a přesto mají chuť zakusit atmosféru komunity a vyzkoušet práci na jejím budování. Organizuje se obvykle v délce 3 dnů.

 

Fáze vývoje - průvodce ke skutečné komunitě

 

Komunita – co to je

Komunita je skupina lidí, kteří se naučili upřímně a otevřeně spolu komunikovat, kteří rozdíly mezi sebou nepokládají za důvod k nepřátelství, ale za příležitost k tomu, aby se naučili něco nového. Komunita je bezpečné místo, kde je možné být zranitelný, kde je možné být sám sebou se vší nedokonalostí, a kde je možné měnit se a rozvíjet.

Základními principy budování komunity jsou principy dobré a efektivní komunikace. Drtivá většina lidí je schopna se pravidlům komunikace a budování komunit naučit a jsou ochotni se jimi řídit. Jinými slovy, když vědí, co dělají, může se téměř každá skupina lidí zformovat v pravou komunitu.

Pravidlo pro začátek:

Být vůči komunitě zodpovědní!

Účastníci by měli být připraveni na určité odevzdání, které budou muset podstoupit, protože je pro tvorbu komunity velmi důležité - je nutné aby zůstali po celou dobu a prošli bouří. Proces budování komunity je totiž na počátku spíše obtížný a bolestný. Každý je zodpovědný za úspěch skupiny. Pokud budete z vývoje věcí nešťastní - a vy budete - záleží na vaší zodpovědnosti, zda promluvíte a vyjádříte svou nespokojenost, místo abyste sebrali svých pět švestek a odešli. Očekává se od nás, že budeme držet pospolu i v dobách pochyb, strachu, vzteku, deprese a dokonce i zoufalství.

 

První fáze - Pseudokomunita

První reakcí skupiny, snažící se zformovat komunitu, jsou nejčastěji pokusy komunitu předstírat. Členové skupiny se pokoušejí být okamžitou komunitou tak, že jsou k sobě přehnaně příjemní a snaží se vyvarovat sporů. Tento pokus nazývám "pseudokomunitou". Jde o lákavou, ale neprůjezdnou zkratku vedoucí nikam. Základní přetvářkou pseudokomunity je odmítání individuálních rozdílů. Lidé používají mělkosti a zevšeobecňování k zamlčení jisté části pravdy o sobě samých a svých pocitech, aby zabránili konfliktům. Pseudokomunita se konfliktům vyhýbá, komunita je řeší. Pseudokomunita rozdíly skrývá či ignoruje, komunita je přesahuje a přemosťuje.

Z podstaty pseudokomunity vyplývají následující pravidla komunikace:

Nezevšeobecňovat!

Používání obecných frází, bezobsažných vět je znamením toho, že si něco necháváme pro sebe z obavy, aby se to nestalo zdrojem konfliktu.

Mluvit osobně!

Používání slov "já" a "můj" podporuje odkrytí individuálních rozdílů, které je nezbytné k opuštění pseudokomunity.

 

Druhá fáze - Chaos

V etapě chaosu již nejsou individuální rozdíly skrývány a ignorovány, ale naopak vystaveny navenek. A skupina se je snaží vyhladit tím, že se pokouší jednotlivé členy měnit, uzdravovat a obracet na víru. Lidé se vesměs takovým změnám vzpírají, léčitelé se snaží tím více léčit, dokud se jejich oběti nevzepřou a nezačnou zkoušet léčit léčitele. V pozadí těchto dobře míněných, ale scestných pokusů o ozdravění a změnu však není ani tak láska a touha pomoci, jako spíše touha po tom, aby byl každý normální - a touha zvítězit, neboť jednotliví členové bojují o to, čí norma nebo postoj převládne. Chaos je časem bojů a potyček, které jsou neefektivní a nekonstruktivní - ničeho se nelze dobrat, nikdo nikoho pořádně neposlouchá, nebere to konce, převažující pocit je zoufalství. V chaosu skupina předpokládá, že účelem je pouštět se do sebe tímto způsobem, i když si nikdo z jednotlivých členů neuvědomuje, že bojuje - obvykle si každý myslí, že se jen snaží pomoci. Chaos je přirozenou odpovědí na relativní nedostatek usměrňování a vedení. Jednou z cest jak se dostat z chaosu, je organizace - nastolení jednotného vedení, to však nikdy není komunita.

Cesta, jak se dostat do tzv. prázdnoty, je respektování následujících pravidel:

Chovat se k sobě i k druhým s úctou!

Základem komunity je atmosféra úcty, respektu a bezpečí. Vyhněte se zlomyslným konfrontacím. Udržujte své myšlenky čistými.

Nebojovat mezi sebou!

Zbavte se potřeby, vidět zvítězit svůj návrh, svůj postoj. Boj je vyhýbání se úkolu, který si skupina dala.

Odmítnout pokusy o uzdravování!

Naučte se rozpoznat, kdy někdo chce nátlakem přimět druhého k nějaké změně.

Nevytvářet páry a spolky!

Když dva či více členů skupiny vytvoří podskupinu, vlastně tím ostatní vyloučí ze svého středu. Připraví ostatní o svou pozornost a energii a naruší tím integritu a soudržnost skupiny.

 

Třetí fáze – Prázdnota

Prázdnota je most mezi chaosem a komunitou. Aby se lidé naučili efektivně komunikovat, potřebují se zbavit bariér komunikace. Jejich pocity, domýšlivost, předsudky, ideje a touhy natolik zaplňují jejich mozky, že se tam už nic jiného nevejde.

Je třeba naučit se:

Poslouchat celým srdcem!

Prázdnota znamená mimo jiné schopnost být zticha tak dlouho (být prázdný natolik), abyste strávili, co někdo právě řekl. Nechte pracovat ticho. Ve chvíli, kdy hovoří někdo druhý, není třeba přemýšlet o tom, co byste na to řekli. Opravdovým nasloucháním a akceptováním vytváříte pro hovořícího prostředí, kde je pro něj snazší vyjádřit sebe sama a poznat se.

Oprostit se od všeho!

Je potřeba zbavit se bariér komunikace, vyprázdnit je ze sebe, udělat v sobě místo, být otevřený vůči něčemu jinému, novému.
Zbavit se očekávání a předpojatosti - být otevření a ne strnulí.
Zbavit se předsudků - nepospíchat s děláním závěrů.
Zbavit se ideologické zkostnatělosti - představ o tom, že vaše cesta je tou jedinou správnou.
Zbavit se potřeby uzdravovat - můj lék obvykle nebývá lékem i pro mého přítele.
Zbavit se potřeby kontroly - nemít strach ze selhání, nechat věcem volný průběh.

Být ochotní stát se zranitelnými!

Prázdnota je otevřenost vůči "něčemu jinému". Ale co když je to "něco jiného" nebezpečné, co když je nová myšlenka nesprávná? Nemohu být zraněn? Jistě. Ale není to černobílá záležitost. Být zraněn může bolet, ale nemusí to vždy ublížit. Bez podstoupení rizika, že upadnete a bude to bolet, byste se nikdy nenaučili chodit. Pokoušíte-li se žít bez bolesti, nepůjde to - leda ve vypolštářované cele. Ze všech variant zranitelnosti je nejobtížnější ta, kdy se odhaluje nějaký nedostatek, problém, neuróza, hřích nebo selhání, které jsou v naší kultuře „tvrdého individualismu“ shrnuty do kolonky „slabost“.
Jste-li schopni projevit zranitelnost, odložíte-li brnění, působí to na ostatní téměř vždy odzbrojujícím způsobem. Naopak chováte-li se jako nezranitelní frajeři, co mají život pevně pod kontrolou, budou ostatní zřejmě předstírat totéž, stáhnou se za své hradby, a ve vašich vztazích nebude ani nejmenší vřelost.

Vítat bolest stejně jako radost!

Komunita je radostná, ale je také realistická. Svět zahrnuje světlo i tmu. Zármutek i radost musí být viděny ve svých opravdových proporcích. Nelze vylučovat nepříjemné stránky života. Když se skupina dostane do prázdnoty, někteří členové začnou sdílet své zlomení - své porážky, selhání, pochyby, strach, nepřiměřenosti a hříchy. Přestávají se chovat, jako by bylo "všechno v pořádku", protože si uvědomí, že se těchto věcí potřebují zbavit. Ostatní je ale často neposlouchají, ignorují, snaží se je uzdravit nebo mění téma. A tak se ti, kdo se stali zranitelnými, snaží rychle vrátit do svých ulit. Není snadné přiznat se ke své slabosti, když ostatní mají sklon neustále vás měnit nebo se chovat, jako byste neřekli nic, co stojí za řeč. Skupina by se však v zájmu opravdového naslouchání měla opravdu sama všech těchto překážek zbavit, navzdory nechuti ke "špatným zprávám", a neblokovat vyjadřování bolesti a utrpení.

 

Další pravidla:

Neutíkat od obtížných témat!

Útěkem se skupina vyhýbá svému úkolu, ale problémům je třeba čelit, a ne vyhýbat se jim. Forem tohoto útěku je mnoho: jedním z nich je chovat se jako pseudokomunita - předstíráním utíkáte od čehokoliv, co může zapříčinit zdravý stejně jako nezdravý konflikt. Jiným útěkem je hledání obětního beránka, který by byl označen za vadného, když je vadná celá skupina - skupina tím utíká od řešení své vady. Další formou je útěk z chaosu do organizace, často návrhem na rozdělení se do podskupin či organizovanou činností. Jinou obvyklou formou útěku je ignorování emoční bolesti - někdo promluví o něčem velmi osobním a bolestném, často neskrývá pláč, a skupina se chová hlučně nebo intelektuálně - jakoby se nic nestalo. Kdykoli někdo řekne něco bolestného, skupina má sklon utíkat k hlučnosti.

Odstranit závislost na vedoucím.

Komunita nemůže existovat, když členové spoléhají na to, že je vedoucí bude učit nebo nést jejich břímě. Nikdo nemá menší ani větší díl zodpovědnosti za zdar společné práce. Účastníci však často odmítají zodpovědnost, přestože je to překážkou v jejich vývoji. Daleko raději by se spoléhali na vůdce, který jim říká, co mají dělat, než aby se rozhodovali sami za sebe, ačkoliv to nijak nepřispívá k jejich zralosti. Touha po autoritativní rodičovské postavě může být v nich tak silná, že obrazně ukřižují vedoucího, který nechce přistoupit na jejich požadavky. Bývá to pro něj bolestivý zážitek a měl by být připraven na obvinění a pomluvy, kterými ho obvykle skupina zasype, odmítne-li se stát autoritou. Aby lidi uvedl do pravé komunity, musí je opravdový vedoucí odradit od jejich závislosti, a může se stát, že není jiný způsob, jak to udělat, než odmítnout vedení. Budování komunity vyžaduje, aby ti, kdo jsou zvyklí být vůdci, byli upřímně ochotni vstoupit do stavu bezmocnosti. Vynucuje si, aby se vůdce zbavil své potřeby mluvit, své potřeby neustále pomáhat, své potřeby být guru, své touhy vypadat jako hrdina, svých rychlých a snadných odpovědí, svých protektorských poznámek. Skupina se totiž může naučit, jak má vstoupit do prázdnoty, jen tehdy, když je její vůdce s to prázdnotu praktikovat.

 

Čtvrtá fáze - Komunita

Skutečná komunita, kde rozdíly jsou přijímány jako výzva ke zdokonalování je: všepřijímající, realistická, spolupracující, akceptuje, nesoutěží, nevzniká na základě nepřítele, je bezpečným prostředím pro všechny členy, otevřená při řešení konfliktů, konflikty jsou produktivní, rozdíly jsou oceňované, každý člen je vůdce, každý má svobodu vyjádření, je schopná sebereflexe, je tvořivá, uzdravující, milující a jedinečná.

Cvičení v komunitě,

která mohou pomoci k větší důvěře, citlivosti, intimitě a komunikační schopnosti a tím celý proces usnadnit.

Ticho.

Ticho je základní pomůckou prázdnoty.

Historky.

Nejlépe se učíte „hozením do vody“. Druhý nejlepší způsob jsou historky.

Sny.

I sny mohou být velmi elegantně vypointovanými historkami. Navíc mohou být zprávami nevědomí.

Modlitby, písně a liturgie.

Skupina, která se naučila respektovat různost, obvykle je schopna najít formu, která zároveň vyjadřuje ducha a zároveň je univerzální, aby se mohli entuziasticky zapojit všichni členové.

 

Zážitek komunity spočívá v poznání skrze zkušenost a ve sdílení - ne ve vyučování.