2008 únor, A centrum

Seminář v rámci lektorského kurzu A centra: Vědomá a aktivní příprava na mateřství a rodičovství 2008.

 

Neměla jsem ze semináře očekávání a ani jsem si nepřečetla žádné materiály ke komunitám. Mým prvotním cílem bylo přežít společně noci s miminkem a manželem v A centru. Během první noci jsem stále váhala, jestli zůstat a pokračovat. Jsem ráda, že jsem zůstala, protože tvoření komunity se pro mě stalo velmi cennou, zajímavou a prožitkovou zkušeností. Z komunit si odnáším následující: tady a teď, jednota společenství, mluvím jsem-li pohnuta, mluvím k věci, mluvím za sebe, mluvím ne “člověk” ale “já”, mluvím-li o ostatních a jsou přítomny tak přímo k nim s oslovením, pocit bezpečí, pocit bezvýhradného přijetí. Velmi děkuji za tento vikend!   Romana

 

Po skončení minulých komunít som ostavala v Áčku spať a akonáhle ste všetky odišli, prišiel pocit opustenia, smútku, že všetko končí. Chodila som z miestnosti do miestnosti a cítila všetko, čo sa tu udialo a každú z nás. Ten priestor žil tým zážitkom, bol ním plný a nedalo sa tam vobec spať. Tak som bola nútená ísť do masérne, ktorá je ako jaskyňa tmavá a bezhlučná, tam som spinkala ako v bavlnke. Bola som unavená ako po veľkom výkone a aj pár dni po kurze som spala a spala. Cítim, že proces budovania spoločenstva vo mne prebudil schopnosť otvorit sa a prijať seba i ostatné také ake sú. Tým sa u mňa naštartoval proces liečenia prostredníctvom skupiny. Som rada, že seminár budovania spoločenstva bol úplne na začiatku, pre moju dušu to bola výzva a moj rozum sa nestihol ubránit (aj keď sa snažil). Obohatilo a uvolnilo ma to. Je užasné ako to pekne funguje.   Zuzka

 

Budování společenství pro mne bylo překvapení. Netušila jsem, co se tak může dít a nedít. Jediné, s čím jsem napochodovala do Áčka byla důvěra a jen a jen důvěra, že to zmáknem. A taky docela slušný náběh na to, že to „musíme“ zvládnout. První dva dny jsem se topila ve zmatku a velkém pocitu zodpovědnosti, že teda opravdu „musíme“ a když se to nepovede, že je to jistě tím, že jsem moc mluvila o svém soukromí. Pocity viny mě přímo honily! V sobotu jsem cítila ve svém těle uvolnění, od čtvrtka jsem měla pocit, že jsem v křeči. Cítila jsem, že se tomu proudu poddávám a nechávám se jen tak lehce unášet a hlavně! odchází mi z myšlenek frustrace a pocit zodpovědnosti, nechávám to plynout. Ať se děje, co se děje. No a sobotní večer je tak přirozeně plynoucí, vnímám nádherný pocit bezpečí, jako u maminky v náručí. Já si to tak užívám, přímo se rochním ve všem, co se děje. Cítím, že může přijít cokoliv a bude tu harmonie, že je tu prostor a láska, mír pro všechny. Nádherný zážitek! Myslím na tyto pocity a znovu a znovu si je užívám. V neděli mám pocit, že je to fraška! Bylo nám krásně a je to pryč. Opět se cítím v křeči a jediná poloha mého těla, ve které s bolavým žaludkem a zažíváním přežívám je v leže. Říkám si, no to snad ne! Nejraději bych nám všem zalepila pusu a jen tak bychom byly. Cítím, že se tu něco děje, ale nevím, jestli to někdo vnímá. Cítím hodně nevyřešeného ve vzduchu a vadí mi, že se dělá, že to není. Mluvit už nedokážu. Jsem totálně frustrovaná. Vadí mi, že slyším smích a pohodu. Jediná má myšlenka je, jak se odsud, co nejdříve dostat a být sama, samotinká. Nemám náladu na loučení, tak odcházím. Nu a zpracovávám. Je to dobře, spoustu věcí mi dochází a cítím se šťastně.   Ilona

 

Za zmínku stojí krizovka - pátek. Vůbec jsem nechápala, co se vlastně po mě chce. Přišlo mi to naše sezení doslova divné a byla bych odešla, pokud bych nevěděla, co za práci za lektorkami je. Pátek jsem rozdýchala, šla jsem na vzduch o přestávce. S odstupem hodnotím, že pátek byl pro mě daleko horší, než sobota, kdy jsme si vyjasňovaly s holkama jejich názory na moji osobu. Moc náročný byl pro mě omezený prostor, relativně dlouhá doba - až do neděle. Mám ráda svoje pohodlíčko. Jezdím někam často – ale pod spacákem jsem naposledy spala v 16 letech. Nakonec jsem si to pro sebe ukončila s tím, že když něco chci, tak to musím vydržet. A závěr? Něco jsem si přece jen odnesla – více mluvit o svých pocitech. A začínám vidět okolo, pokud ostatní přesně neřeknou, co chtějí, přesně to nevymezí, tak vznikají neshody a nepochopení. Jinak řečeno, pokud si někdo něco myslí a neřekne to, tak ten druhý těžko ví, co ten první myslí.   Dáša