2006 září, A centrum

Seminář pro ženy konající se v rámci lektorského kurzu A centra: Vědomá a aktivní příprava na mateřství a rodičovství 2006.

 

Seminář „Tvorba společenství“ byl náročný, vyžadoval velké úsilí v čase a své přirozenosti. Ve své podstatě je jedinečný, vede člověka projevit schopnosti, emoce, které jsou v něm hluboko uloženy, vede ho ke schopnosti projevit lásku, důvěru i nesouhlas, čelit problémům. To zdánlivě neplodné ticho, bylo vnitřním útočištěm, svatyní, aniž by jedinci věděli, tvořily jsme. Vyžadovalo to hodně úsilí, nebojácnosti. Umožnilo mi to přijmout strachy a v kruhu očistit tělo i duši. Ukázalo mi, že člověk se nemusí bát odhalit svou pravou tvář, rozechvěje ho pak nejhlubší jádro bytosti.   Livia Z.

 

Tento seminář byl pro mne náročný, ale velmi přínosný. Náročný proto, že jsem se musela „brzdit“ abych ve chvílích, kdy se nic nedělo a jen jsme čekaly, co vznikne, nezačala vše organizovat a poskytovat nějakou zábavu a rozptýlení.. Uvědomila jsem si, že to mám tendenci dělat i v běžném životě - zabavovat ostatní, a to díky mému pocitu, že když je někdo v mé přítomnosti, měl by se cítit hezky.. Přínosný byl proto, že díky trpělivosti a touze všech - vytvořit komunitu se tak stalo a odcházely jsme s pocitem, že jsme se spojily a naladily na stejnou notu a hlavně, že jsme se blíže poznaly.   Petra B.

 

Seminář byl pro mne osobně hodně náročný z počátku svým neznámem a později svou hustou atmosférou plnou emocí. Nedokázala jsem si ani v nejmenším představit, jak se může třicet dosud neznámých žen za čtyři dny lépe poznat, ale hlavně spojit. A jak je to přitom jednoduché.. Být ve svém nitru, plně přítomná, otevřená a láskyplně přijímající. Najít v sobě odvahu a znovu a znovu se pouštět do svých hlubin bytí a vědomě z nich na světlo vynést to, co bolí, své strachy, které nebyly zapomenuty a tiše dřímají v nás, a aniž to víme nám svazují nohy a nutí nás jednat dle starých a zakořeněných vzorců, které nejsou již potřebné. Být v tichu a naslouchat si, ale i druhým a mluvit jen, když to opravdu cítím, když cítím, že se mi tím, co chci říci může srdce rozskočit, tak to je ten pravý moment kdy by člověk měl hovořit. A to nejen v komunitě, ale i v rodině, v zaměstnání, v životě vůbec. Kolik času, bolesti a strastí dokáže způsobit nevhodné slovo v nevhodný okamžik, a přitom stačí jen málo.. Vždyť láska je to nejsilnější pouto, které lidi spojuje a dává jim sílu. A ne nadarmo se říká: "Mluviti stříbro, mlčeti zlato."   Jana H.

 

Co mi to dalo: Několik pravidel pro komunikaci a vůbec spoluexistenci s druhými, která jsem zjistila, jak jsou důležitá pro komunikaci, dorozumění a plné prožívání a jeho reflektování, a jak zásadní a nelehké je se jimi řídit. Prožití úžasné cesty od naivního nadšení přes zmatení, nejasnost až nudu k zoufalství do ztráty naděje a únavy znovu k hledání, doufání a pokorné snaze až na vrchol k blaženosti a extázi porozumění a soucítění a potom zpět k pokornému snažení a víře. Silné vědomí, že věci, které stojí za to dělat, nejsou snadné, když se dělají poctivě a ze srdce tak často bolí, ale zároveň přináší hlubokou radost a opravdové uspokojení. Jen je třeba nepolevit, nezlenivět a nehovět si na povrchu. Co mi to vzalo: Naivní nadšení, díkybohu! Trochu bezstarostnosti a iluze, že to bude jednoduché. Co jsem si uvědomila: Jak silně miluji svou rodinu. Co se budu učit: Chovat se podle pravidel komunity, kde to jen půjde.   Marie R.