2006 listopad, A centrum

Klasický otevřený seminář, který byl doposavad pro nás všechny nejtěžší.

 

Tento seminář považuji za jeden z nejtěžších, které jsem kdy absolvovala. Důvodů pro tento fakt je hned několik. Nevěděla jsem přesně, o co v semináři vlastně půjde, co je naším společným cílem a jak toho cíle dosáhnout. Na semináři se sešlo několik velmi silných osobností a bylo dost těžké (pro tyto lidi a potažmo i pro ostatní) odstranit ony „pomyslné“ osobní bariéry (dané právě povahovými rysy) a vytvořit tak „bezpečný prostor“ za podmínek, které by nebyly pro nikoho diskriminující. Ve skupině lidí, která se snažila vytvořit komunitu, jsem „žila“ tři plné dny a komunitu se nám dle slov facilitátorů vytvořit nakonec nepodařilo. Přesto si myslím, že jsme kus práce odvedli, ať už všichni společně, či každý sám na sobě. Možná, že kdybychom na sebe měli více času (osobně bych to odhadovala tak na týden), společenství bychom vybudovali. Tento seminář ve mě dozníval ještě několik měsíců poté, často jsem si kladla otázku, zda jsem já osobně mohla nějak více přispět ke zdaru celé akce – ale dodnes si na to nedokážu uspokojivě odpovědět. Možná mohla, ale nevím jak…. Monika A.

 

Nevěděla jsem přesně, o co se jedná, proto jsem čekala od samého začátku, že pochopím význam a smysl tohoto semináře (a následně i smysl mého pobytu na něm). Bohužel jsem celý víkend bez viditelného výsledku hledala odpověď na tuto otázku. Chvílemi jsem měla dojem, že si někdo spletl pojem komunita a komunikace, chvílemi zase, že jsem se ocitla v nějaké psychoterapeutické skupině v níž si jednotlivci otvírají svá osobní traumata a prožitky, aniž by však tento proces byl ošetřen a usměrňován psychologem. Celkový dojem ze semináře: možná jsem jen špatně pochopila instrukci, kdyby bylo řečeno „Pokuste se zde řešit si v bezpečném prostředí své vnitřní problémy a strachy“ možná bych celý proces vnímala jinak. Takto vnímám jen rozčarování a nepochopení smyslu této akce.   Pavla L.

 

První den byl pro mě hrozný, protože ve vedlejší místnosti plakala moje nemocná 10-ti měs. dcerka. Další dny už mohla být doma, takže jsem se cítila lépe. Přesto i s odstupem dvou týdnů ve mě převažují negativní pocity. Bylo to zbytečně citově vypjaté - proč jsem před cizími lidmi musela řešit svoje pocity, které plynuly pouze z toho, že jsem chtěla být někde jinde a hlavně s někým jiným? Byl to ztracený čas. A facilitátoři-ulehčovatelé nám nic neulehčovali, jejich úloha mi je, kromě měření času, nejasná. Možná jsem svým postojem přispěla k tomu, že jsme komunitu nevytvořili, ale když už jsem tam byla, tak jsem se opravdu snažila. Doteď ovšem nevím proč, nepochopila jsem k čemu to bylo dobré.   xxx